Začalo to starým mini towerem, pár disky ze šuplíku a naivní představou, že „to bude jen Home Assistant“.
O pár let později z toho byl domácí server, vlastní cloud, automatické zálohy, Jellyfin, Proxmox, RAID, UPS a domácnost plná chytrých zařízení.
1. Starý mini tower a Home Assistant
2. Proč jsem přestal věřit cloudu
3. První relé, první chyby
4. Server se nudil, tak dostal disky
5. LVM: dobrý nápad, dokud neumře disk
6. Nextcloud: první opravdu užitečná věc
7. Jellyfin a cesta do instalačního pekla
8. Proxmox: konečně pořádek
9. RAID, zálohy a bolestivé pochopení reality
10. Druhý server ze starého notebooku
11. Současný stav
12. Co bych dnes udělal jinak
Starý mini tower a Home Assistant
Měl jsem starý mini tower, dvoujádrový procesor kolem 3 GHz, 4 GB RAM a pár stovek GB na disku. Nic úžasného. Spíš typ počítače, který člověk nechá někde v rohu, protože je mu líto ho vyhodit.
Když jsem poprvé narazil na Home Assistant, zdál se mi jako další zbytečná aplikace, podobná těm, které člověk ovládá přes telefon a pak na ně rychle zapomene. Ale co čert nechtěl, přišel za mnou kamarád a řekl, ať tomu věnuji víc pozornosti. Jakmile jsem se o tom dozvěděl víc, uvědomil jsem si, že to je úplně jiná liga! Aplikace běžela přímo na mém serveru, ne někde v cloudu v oblacích.
Proč jsem přestal věřit cloudu
V té době jsem už přemýšlel, že pouze cloudové řešení možná není pro mě to pravé. Bylo drahé a spoléhat se na nějakou vzdálenou společnost s mými daty? Už jen myšlenka, že moje cenná data skončí někde v neznámu, mě nenechávala klidným.
První relé, první chyby
Moje začátky nebyly žádná velká revoluce.
Spíš takové nenápadné experimenty ve stylu:
„Přidám si tam počasí… objednám jedno čínské relé… a uvidíme, co to udělá.“
Bylo to pomalé.
Hlavně o tom, že jsem se snažil pochopit základy elektroniky a zároveň nic neodpálit.
Chytrá domácnost nezačíná velkým plánem. Začíná tím, že se snažíš nespálit relé, server ani vlastní jističe.
Server se nudil, tak dostal disky
Home Assistant mezitím běžel dál a já u něj trávil většinu volných večerů. Zkoušel jsem nové věci, něco nastavoval, něco rozbil a pak se to snažil dát zpátky dohromady. Klasický proces učení, jen s trochou víc restartů, než bych si tehdy přál.
Postupně mi ale začalo docházet, že ten server vlastně nemá co dělat. Na to, kolik výkonu byl k dispozici, to působilo spíš jako nevyužité území než jako plnohodnotně zapojený stroj. Běžel si v klidu, bez námahy, a to mi začalo být podezřelé.
A tak přišel další krok. Myšlenka byla jednoduchá: když už ten server mám, proč ho nevyužít naplno?
LVM: dobrý nápad, dokud neumře disk
Začal jsem procházet staré věci a narazil na disky z různých počítačů, které už sice dávno dosloužily, ale samotné disky byly pořád funkční. Postupně se mi jich sešlo několik a najednou to začalo dávat smysl.
Rozhodl jsem se je spojit pomocí LVM (Logical Volume Management).
Disky:
– 1TB
– 1TB
– 2TB
Výhoda:
Jedno místo pro data.
Nevýhoda:
Když odejde jeden disk, může to jít do háje celé.
Tím se všechno výrazně zjednodušilo. Už žádné přemýšlení, kam co uložit nebo na kterém disku ještě zbývá místo.
Následně jsem tam přesunul svoji sbírku médií a také zálohy, které jsem měl do té doby rozházené po různých zařízeních. Konečně to bylo na jednom místě a dávalo to nějaký řád.
V tu chvíli jsem měl poprvé pocit, že to celé začíná mít směr. Už to nebylo jen hraní si s technologií, ale něco, co mělo reálné využití a smysl.
Nextcloud: první opravdu užitečná věc
Tohle byl moment, kdy se to začalo lámat. Najednou to nebyl jen pokus–omyl, ale krok směrem k něčemu většímu. Otevřelo mi to dveře k vlastní datové „nezávislosti“.
Na server jsem nainstaloval Nextcloud a nasměroval ho na vytvořený oddíl. V tu chvíli to přestalo být jen o hraní si. Začalo to mít reálné využití.
Postupně mi docházelo, že ten server nemusí být jen krabička, která párkrát denně něco sepne a pak hodinu nic nedělá. Mohl dělat víc. Mnohem víc.
Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že by mohl řešit věci za mě. Automaticky. Bez toho, abych na ně musel myslet.
A tady přišel první opravdu praktický use-case: zálohování telefonu.
Najednou odpadl ten klasický scénář, který každý zná. „Udělám si zálohu… někdy.“ A pak nic. Až do chvíle, kdy je pozdě.
Telefon se může kdykoliv pokazit, ztratit nebo potkat gravitaci z trochu větší výšky, než by bylo zdrávo. A v tu chvíli už člověk jen přemýšlí, co všechno bylo jen v něm.
Díky tomu setupu se tohle změnilo. Data se začala ukládat průběžně, bez nutnosti na to myslet. A to byl moment, kdy to celé začalo dávat skutečný smysl.
Postupně jsem začal víc procházet internet a zjišťovat, co všechno se dá s domácím serverem vlastně dělat. Možností bylo překvapivě hodně a začalo mi docházet, že jsem teprve na začátku.
Jellyfin a cesta do instalačního pekla
První chyba: všechno přímo do systému
Jednou z prvních věcí, které jsem přidal, byl Jellyfin. Vybral jsem ho hlavně proto, že v té době měl podle srovnání lepší reputaci než Plex.
Instalace ale probíhala dost „na přímo“. Všechno jsem cpal rovnou do systému. Docker jsem sice lehce zaregistroval, ale reálně ho skoro nepoužíval. Co šlo, to jsem instaloval přímo na Debian.
Chvíli to fungovalo. Dokonce docela dobře.
Jenže přesně tímhle přístupem si člověk zadělává na problém, jen to ze začátku není vidět.
Po několika instalacích, úpravách a řešení různých drobných chyb jsem se dostal do bodu, kdy systém sice pořád běžel, ale byl prakticky neudržitelný. Přidat cokoliv nového znamenalo risk, že se rozbije něco jiného. A větší zásah? Ten to dokázal položit úplně.
Druhá chyba: přeinstalace bez změny přístupu
Tak přišla první přeinstalace. Všechno znovu, hezky od začátku.
A samozřejmě… úplně stejný postup.
Takže i stejné problémy. Jen se tentokrát objevovaly o něco pomaleji.
Třetí chyba: čekat, že tentokrát to dopadne jinak
Postupně jsem se ale znovu a znovu dostával do stejného bodu. Systém fungoval, ale jakýkoliv další posun znamenal skoro jistou destrukci. A tak nezbývalo nic jiného, než to celé znovu přeinstalovat jen kvůli tomu, abych mohl přidat další funkcionalitu.
Tohle nebyl problém Debianu.
Byl to problém architektury.
Všechno bylo nacpané v jednom systému. Každá služba, každá závislost, každá úprava. Fungovalo to, dokud jsem na to nesáhl.
Proxmox: konečně pořádek
Tohle byl přesně ten moment, kdy jsem poprvé narazil na virtualizaci. Začal jsem zjišťovat, co to vlastně znamená, a postupně jsem objevil nástroje jako Proxmox VE nebo Kubernetes.
Na první pohled to působilo dost složitě. Spíš jako něco, co člověk vidí ve firmách, ne doma na serveru. Jenže čím víc jsem si o tom zjišťoval, tím víc mi dávalo smysl, že přesně tohle je cesta dál.
Následovalo několik videí, pár večerů studování a klasická příprava na „velký zásah“. Zazálohoval jsem důležitá data… a samozřejmě půlku konfigurací zapomněl.
Pak už nezbylo než jít do toho. Na server jsem nainstaloval Proxmox a začal zlehka.
Nejdřív jeden menší virtuální stroj s Debian. Na něm jsem rozběhl Home Assistant. Vytvořil jsem též první container a postupně začal přidávat další služby. Přibyl Nextcloud, později i Jellyfin v containeru.
Najednou to celé působilo úplně jinak. Oddělené služby, větší kontrola, menší riziko, že jednou změnou rozbiju všechno.
Předtím:
– všechno v jednom Debianu
– ruční opravy
– strach z aktualizací
– přeinstalace jako řešení
Potom:
– služby oddělené
– menší riziko
– jednodušší zálohy
– větší kontrola
RAID, zálohy a bolestivé pochopení reality
Někdy v té době mi taky došel jeden zásadní problém s LVM. Naštěstí dřív, než se projevil v praxi.
Jakmile by odešel jeden disk, byla velká šance, že přijdu o všechna data. A to už nebyla jen teorie, ale docela reálný průšvih čekající na správný moment.
Takže jsem to začal řešit. Pořídil jsem dva identické 1TB disky a nastavil je do RAID1. Tím jsem získal zrcadlení dat a alespoň základní ochranu proti selhání jednoho disku.
Na tenhle RAID jsem přesunul Nextcloud, tedy to nejdůležitější.
Původní LVM tím pádem zůstalo pro méně důležitá data, hlavně média. Věci, které by sice bylo nepříjemné ztratit, ale ne kritické.
I tak jsem si to ještě pojistil – vytvořil jsem si seznam souborů (Tree.txt) a uložil ho na RAID, abych měl alespoň přehled o tom, co tam vlastně bylo, kdyby na to došlo.
Druhý server ze starého notebooku
V tu chvíli začalo být jasné, že jeden server nestačí. Přišel čas řešit zálohování trochu systematičtěji.
Všude se opakovalo jedno pravidlo: 3-2-1. Tři kopie dat, na dvou různých místech, ideálně na různých médiích. Jednoduché na pochopení, horší na realizaci, když člověk pracuje s tím, co má zrovna po ruce.
Rozhodl jsem se proto zapřáhnout starý notebook. Dostal Debian a zkusil jsem na něj dát i Proxmox VE. Na papíře to znělo dobře.
Realita byla o něco méně optimistická. Proxmox sice běžel, ale výkon notebooku nestačil. Containery ještě jakž takž, ale virtuální stroje už byly mimo jeho možnosti.
Takže změna plánu. Notebook zůstal jako záložní bod, ale bez ambicí být plnohodnotný server. Přidal jsem k němu další „cloudový“ disk a nastavil zálohování přes SFTP.
Najednou jsem měl data ve třech kopiích, na dvou místech. Ne úplně učebnicově, ale dostatečně na to, abych byl klidnější.
Notebook nakonec dostal i Home Assistant, čistě jako dohled. Když by hlavní server spadl, měl kdo poslat upozornění.
Tohle je drobnost, která se snadno podcení.
Když monitoring běží na stejném stroji jako služby, které má hlídat, je to trochu jako mít požární alarm napájený z hořícího domu.
Pak přišla na řadu i méně kritická data, hlavně média.
Pořídil jsem větší disk (8 TB) a začal to řešit trochu… kreativně.
Nastavil jsem RAID1, i když jsem měl zatím jen jeden disk.
Zní to divně, protože RAID1 normálně znamená zrcadlení na dva disky.
Já jsem si tím ale hlavně připravil strukturu dopředu. První disk běžel sám, druhý jsem doplnil později. Nebyla to ochrana dat. Byla to příprava.
Když jsem časem koupil druhý 8TB disk, RAID jsem dokončil a média tak dostala alespoň základní ochranu.
Současný stav
Tím jsem se dostal víceméně do stavu, ve kterém to funguje dnes. Stejný tower, kde přibyli 4 pevné disky, 4GB RAM nahradilo 64GB, napájecí zdroj 150w jsem vyměnil za 400w. Systém je zálohovaný na samostatném serveru. Domácnost mezitím zaplnilo zhruba 30 až 40 menších chytrých zařízení. Ty levnější, hlavně různé čínské kusy, postupně mizí a nahrazuju je spolehlivějšími řešeními jako Shelly nebo Philips. Tuya ekosystém šel z domu bez velkého loučení.
Server teď běží stabilně. Vydrží měsíce bez zásahu, občas si řekne o restart kvůli větším změnám v softwaru nebo úpravám zapojení.
Celé to běží na UPS řešené přes autobaterii, takže výpadky proudu už nejsou takový problém. Wi-Fi jede na stejném základu.
Do budoucna mám plánů víc než času a prostředků, což je asi standardní stav. Ale tentokrát to beru postupně. Ne proto, že bych chtěl, ale protože to jinak ani nejde.
Co bych dnes udělal jinak
Kdybych začínal znovu, udělal bych několik věcí jinak:
– Neinstaloval bych všechno přímo do systému.
– Šel bych dřív do Proxmoxu nebo alespoň Dockeru.
– Důležitá data bych nikdy nedával na LVM bez redundance.
– RAID bych nebral jako zálohu.
– Zálohy bych řešil od začátku, ne až ve chvíli, kdy mě začalo děsit, co všechno můžu ztratit.
– Levné chytré prvky bych kupoval opatrněji.
– Tuya bych přeskočil úplně.
Napsat komentář